Dětské náhrdelníky

Dětské náhrdelníky

Celé mé dětství a dospívání doprovázely náhrdelníky. V devadesátkách nebyla dětská bižuterie zrovna tržním artiklem, zdobily se hlavně barbíny od Mattela. O to víc ale člověk musel být kreativní, scháněl-li nějaký konkrétní. Troufnu si říct, že za mých dětských let nešlo ani tolik o parádu, jako o symboliku, především náhrdelníků z kultovních filmů. Moji vrstevníci by mi jistě dali za pravdu, že naprosto zásadním náhrdelníkem našeho dětství byl Orin z Nekonečného příběhu. Pokud jsme se chtěly sejít s kámoškama takzvaně “před barákem” a hrát si na záchranu říše Fantazie, nesměl nikomu jeden Orin nebo jemu něco podobného chybět. Chuděry naše maminky! Ta moje si svou za roky pečlivě nasbíranou bižuterií zdobila rámy zrcadla toaletky, jak bylo koncem minulého století moderní. Je tedy jasné, že takovou malou straku v podobě její dcery tyto cetky převelice lákaly. Obzvláště, pokud připomínaly nějaký ten kultovní symbol z filmu, dejme tomu zmiňovaný Orin. Pokud se na zrcadle nenacházel jemu podobný, stačily většinou dva tři kousky a s trochou fantazie se daly v něco podobného poskládat. Když si pak maminka dvakrát do roka vzpomněla, že by si ráda nějaký ten šperk oblékla na společenskou akci a nenašla ho, mohl za to, přirozeně, kocour. Ten přeci tak rád schazoval všechno, co se houpalo a odnášel to bůhví kam!

Na základní škole pak přišla éra Titanicu a my všichni sháněli cosi jako Srdce oceánu. Pátrání bylo zdlouhavé, zato efekt byl pak velice jepičí. Srdce oceánu muselo přeci skončit na dně moře, v našem případě Labe, kam už se pro něj podruhé nikdo neodvažoval. Nezbylo tak doufat, že fiktivní Jack si ho na dně tehdy ještě velice špinavé řeky našel a vzal za vděk komponentem Swarovski zamotaným do máminých ukradených bižu perel.

Samotnou kapitolou dějin mého dětství pak byly návštěvy zoologických zahrad, odkud se nedalo odjet bez poctivě vyžebraného suvenýru v podobě kožených přívěsků na krk s tématikou různých zvířátek. Ty se za krk uvazovaly na načerněných kožených šňůrkách. U nás vzaly za své většinou už v autě, to jak jsme se s bráchou začali hned při cestě domů rvát a strhávat si je navzájem z krku po dovtípení, že bychom raději podobiznu toho zvířete, co si pořídil na krk druhý sourozenec. Po příjezdu domů nám většinou z památky zbyla jen černá šmouha na krku, jelikož barvené kožené šňůrky obzvláště za letního počasí pěkně pouštěly barvu a na řadu musela přijít Solvina a drhnutí krčků pod tekoucí vodou v umyvadle.

Neopomenutelným hitem všech poutí byly měsíční kameny zasazené do přívěšku. Jejich lov měl o to větší váhu, pokud se vám podařilo nasbírat postupně všechny kameny rezonující s vaším znamením zvěrokruhu. To jste pak byl nejmocnějším jedincem na světě! Pokud jste měli všechny kameny svého zvěrokruhu a zákraz se nedostavoval, nabízeli trhovci rovněž různé škapulíře. Pamatuji si, jak jsem si pořídila v páté třídě kožený váček na krk, takzvaný Studentský. Byl naplněný jakýmsi býlím a děsně páchnul. Já jsem však dodnes přesvědčená, že může za moje přijetí na víceleté gymnázium, jelikož nemít ho tehdy při příjímačkách na krku, nevím nevím, jak by to dopadlo…

I když dnes vlastním bezpočet bižuterie, řetízků a kamenů různých hodnot, musím říct, že za všechny ty roky si nemůžu vybavit, že by pro mě měly takový význam jako právě ty náhrdelníky z mého dětství. Dokonce ani nedávno získaný zásnubní a posléze snubní prsten mi nepřinesly takový společenský statut, jako v roce 1998 náhrdelníky se sodalitem, achátem nebo obsidiánem.

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková