Kluzák na sníh

Talíř na sníh

Ze svého dětství si pamatuji kouzelné zimy jako z obrázků Josefa Lady. Hromady sněhu, sněhová nadílka i na Vánoce a vánoční prázdniny strávené sáňkováním, bobováním a bruslením na kluzišti nebo zamrzlém rybníku. Vždycky jsem si jako malá přála sáňky, ale bohužel jsme je se sestrou nikdy nedostaly. Ale vystačily jsme si s tím, co bylo.

Skvěle jsme se jako děti vyřádili nejen na bobech, ale také na nejrůznějších kluzácích na sníh. Pamatuji si, že jsem v dětství měla fialovou lopatu. Stačilo si na ní na hoře na kopci jednoduše sednout a už to frčelo. Výhodou pak bylo to, že byla lehká a snadno přenositelná. Během výšlapu zpátky na kopec jsme tak nemuseli táhnout nic těžkého ani nic, co by někde překáželo.

Zdálo se, jako by lopata na klouzání byla absolutně nezničitelná. Vydržela zkrátka všechno, a to i když jsme se vesele klouzali na konci zimy na mizejícím sněhu, kde už vykukovala tráva a hlína. Kluzák mi praskl až snad v pubertě, kdy už jsem na něj byla stejně velká. Dětství a zimu mám zkrátka spojenou s parádními zážitky během různých koulovaček, stavění iglú a sjíždění kopců.

A když nás klouzání dolů po obyčejném kopci omrzelo, neváhali jsme si ho pořádně vytunit. Dali jsme hlavy dohromady a vymýšleli jsme různé vychytávky a zlepšováky. Večer jsme ho třeba jen trochu polili vodou a ráno byla parádní klouzajda připravená. Nebo jsme si vyráběli uprostřed dráhy různé skokánky a překážky z hromad sněhu, takže to byl někdy opravdový adrenalin sjet z kopce dolů.

Jako dítě jsem byla venku zkrátka spokojená za každého počasí a neváhala jsem tam trávit většinu volného času. V té době nebyl žádný internet, počítače, mobily, tablety ani nic podobného a venku bylo tolik zábavy. Škoda, že dnešní děti k pobytu venku tolik netíhnou a mnohdy je rodiče musí přemlouvat. Holt moderní doba.

Pro Dudlu sepsala: Petra Velíková