Koření

Koření

Když jsem se učila vařit, koření jsem nepřikládala valný význam. Až o něco později jsem pochopila, že tato mnohdy podceňovaná ingredience se podílí nemalou měrou na tom, jaké výsledné jídlo vlastně bude. Nejenže totiž pokrmu propůjčí lahodnou jemnou chuť nebo naopak pikantní ostrost, ale zároveň mu dá i příjemnou vůni. Miluji tu obrovskou pestrost a škálu rozličných příchutí od něžných máslových až smetanových podtónů přes nádech zemitosti až po pekelně pikantní chuť, kterou zvládnou jen ti největší odvážlivci.

Mimochodem, věděli jste, že lidstvo provází koření už po neuvěřitelné tisíce a tisíce let? Nejstarší doklady přírodních ochucovadel jsou datovány do mladší doby kamenné, přestože lidé si pravděpodobně kořenili jídlo ještě o něco dříve. A upřímně, já se jim ani nedivím. Známé úsloví praví: „Sůl nad zlato“. Ale také bez koření by mnoho pokrmů úplně ztratilo své kouzlo. Nebo vy si dokáže představit guláš bez červené papriky, tradiční bramboračku bez voňavé majoránky a vepřové výpečky bez kmínu?

Alespoň několik těch nejběžnějších koření má doma zkrátka každá hospodyňka. Za sebe mohu říct, že vlastním dokonce poctivou sbírku koření a neustále se navíc rozrůstá o nové přírůstky. Postupně rovněž přicházím na chuť i méně obvyklým druhům koření a exotickým kořenících směsí. V mé poličce tak nechybí například kurkuma, koriandr, římský kmín, pískavice řecké seno, adžika, garam masala nebo čubrica.

Dokonce i mlsný jazýček mého čtyřletého syna nyní objevuje úžasný a pestrý svět koření. Od narození je velký nejedlík a je těžké ho přesvědčit, aby připravené jídlo vůbec ochutnal. Když už všechny metody selžou, většinou zabere právě koření, kterým mu dovolím si pokrm posypat. Tvarohovou pomazánku si s chutí „paprikuje“, čerstvá rajčata „bazalkuje“, polévku „libečkuje“ a pečené brambory „rozmarýnuje“.

Pro Dudlu sepsala: Jitka Kučová