Co je hláska, samohláska, dvojhláska a souhláska?
Tápete v češtinářských výrazech? Ztrácíte se v pojmech jako je hláska, samohláska, souhláska a další podobné? Udělejte si v této oblasti konečně jasno a zjistěte, jak to vlastně všechno je a co který výraz znamená.
(Zdroj fotky: Freepik.com)
Hláska je základní jednotka řeči, konkrétně zvukové stránky. Hláskami se zabývají obory fonologie a fonetika. Hlásku jako takovou je možné si vyložit hned dvěma způsoby. Jedním z nich je konkrétní zvuk, chcete-li fón a dalším pak abstraktní funkční jednotka jazyka neboli foném. Fón je zvuk představující určitou hlásku a foném je pak abstraktní označení pro množinu všech podobných zvuků. Hlásky jsou slyšitelné, je to to, co vyslovujeme. Mnohdy ovšem v některých slovech vyslovujeme hlásku, kterou ale v psaném textu nepíšeme. A právě z toho důvodu je důležité rozlišovat hlásky od písmene.
Samohláska je druh hlásky a je příkladem takových hlásek, u kterých vzniká tón. Mezi charakteristický rysy při vyslovování samohlásek patří otevřenost, specifická poloha jazyka a napjatost rtů. Samohláskám se říká také vokály. V češtině se můžeme setkat s 5 samohláskami – a, e, i, o, u. Dělí se dále podle způsobu tvoře, a to na krátké a dlouhé.
Dvojhláska označuje typ hlásek, které mají tónovou strukturu, kdy u ní dochází k plynulému spojení vokalických pozic do jednoho jediného slabičného jádra. Obvykle dvojhlásku tvoří jedna samohláska a jedna polosamohláska. Jednoduše řečeno, pokud se dají dohromady dvě samohlásky, vznikne nám dvojhláska – např. au, ou apod.
Souhláska je taková hláska, u níž je charakteristický šum. Ten je zapříčiněn specifickým stavením nebo pohybem mluvidel. Souhlásky se dělí na tvrdé – h, ch, k, r, d, t, n, měkké – ž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň a obojetné – b, f, l, m, p, s, v, z. Po měkkých se většinou píše měkké i a po tvrdých zase tvrdé.
Pro Dudlu napsala: Petra Velíková