Reflektory

Reflektory

V záři reflektorů chtěl někdy stát snad každý, vyjma absolutních introvertů. Když rodiče pořídili první kabelovou televizi, byly mi asi tři roky. Den co den u nás pak vyhrávala MTV, VOX a jiné zahraniční stanice. Rovněž se pouštěly zahraniční filmy roztodivných žánrů. A právě v jednom z nich jsem poprvé spatřila paní, co se kroutila kolem tyče a odhazovala své svršky za svitu barevných světel. Jakmile maminka zmerčila, na co se to dívám, odehnala mě od obrazovky.

“Co to bylo za paní, mami?”
“To byla striptérka, zlatíčko, ale to tě vůbec nemusí zajímat.”

Mně ovšem v paměti utkvěly její ladné pohyby, jak se v odrazu barevných reflektorů a podmanivé hudby kroutila jako hadí žena. Příšla mi krásná a rozhodla jsem se, že se musím stát striptérkou, aniž bych tušila, co to vlastně obnáší. Ano, tak málo stačilo tříletému dítěti k rozhodnutí o své životní dráze. Hudba a barevná světla. Vlastně mi to přišlo o hodně míň nebezpečné, než se stát třeba artistkou v cirkuse. Tam se také vystupuje za hlasité hudby a barevných světel, ale taková striptérka nemusí viset z hrazdy hlavou dolů a stejně jí tleskají!

Uplynul asi rok a naši pořádali menší oslavu pro pár známých. Samozřejmě mě k večeru poslali spát, jenže spěte, když si za hlaholu hlasů pouští nahlas hudbu. Zvědavost mi nedala a já se přikradla mlčky ke dveřím obýváku. Diskotéková hudba devadesátých let se lynula zpoza zavřených dveří, která přes čelní sklo mísila s blikotajícími světly barevné lampy, nezbytné výbavy ranného kapitalistického bytu mladých. Otevřela jsem dveře a zjistila, že si mě hovorem zaujatí dospělí nevšímají. To jsem neměla ráda, pozornost mi vždycky dělala dobře. Vzpomněla jsem si, jakou pozornost budila paní striptérka v cizojazyčném filmu, načež jsem začala tančit a pomalu si svlékat noční košili. V tom si mě všimla maminka: “Proboha, co tu děláš?”

“No přece striptérku!” vysvětlila jsem jí.

Potlesk a hurónský smích s vyprsknutými chipsy z úst jsem sice sklidila, trval však velmi krátkou dobu. Maminka mě v mžiku vzala za ruku, vyvedla z obýváku s polostaženou noční košilí a dala mi v pokoji na zadek. Tak takovou apanáž jsem si za své první vystoupení opravdu nepředstavovala!

Dobře, možná, že stát se striptérkou nebyl nejlepší nápad, ale touha tančit v záři reflektorů mě neopouštěla. Ten samý rok, co se událo mé faux pas s noční košilí, zavítala do našeho okresního města zahrát skupina Olympic. Jelikož byli naši velcí fandové této kapely a neměli zrovna hlídání, vzali mě na koncert s sebou. Nutno říct, že jsem měla většinu jejich písniček naposlouchaných z LP desek, co u nás doma vyhrávaly. A tak, když se sálem kulturního domu rozezněla písnička Zelená, začala jsem zběsile tančit pod pódiem a prosila svého otce, ať mě vysadí na pódium za kapelou, že chci tančit pod tím zeleným světlem, co zářilo kolem kapely. Petr Janda mě okamžitě zmerčil a dal pokyn osvětlovači, ať na mě spustí kužel zeleného světla. To byl konečně můj triumf! Tleskal mi celý sál a já tančila, ani jsem si přitom nemusela svéknout jedinný kousek svého oblečení. Tedy ne, že by mě to nenapadlo, ale maminka mi pod pódiem celé mé vystoupení hrozila prstem.

Když jsem se po letech dozvěděla, kdo to striptérky vlastně jsou, styděla jsem se za svou dětskou pošetilost tak, že jsem se nesvlékla už ani v sauně a o záři reflektorů už si navždy nechala jen zdát.

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková