Sněhové řetězy
Sněhové řetězy
Ačkoliv i zima má své zvláštní kouzlo, já ji popravdě příliš nemusím. Vím, že příroda si musí odpočinout a nabrat novou sílu, ale já už od přelomu roku nedočkavě vyhlížím jaro. A pokud něco opravdu nemám ráda, tak pak je to ježdění právě během nejchladnější části roku. Bohužel ale bydlím na venkově a bez auta se tu zkrátka člověk neobejde. Dostat se k lékaři, na nákup nebo na výlet, to vše vyžaduje nutnost usednout za volant. A každý řidič dobře ví, že jízda v zimě skýtá mnohá nepříjemná úskalí. Prakticky pořád je tma, kterou jen občas prosvítí zvědavé oči srnky nebo zajíce, kteří vykukují z příkopu na vozovku. Někdy mně dokonce přijde, že se ještě pořádně nerozednilo a sluníčko už začíná zase zapadat. A když zrovna není tma, tak je pro změnu mlha hustá jako mléko, sněží nebo se z nebe snáší namrzající déšť. Řídit za takového počasí vyžaduje pořádnou dávku odvahy.
Jednou jsem takto mířila do práce a náledí bylo takové, že jsem měla problémy se vůbec doklouzat k autu, ačkoliv stálo přímo před domem. Další hodinu jsem urputně odstraňovala několik centimetrů mocnou vrstvu ledu, která pečlivě obalila celou karoserii a všechna skla. Poté jsem se rozjela, ale po pár metrech zjistila, že to nebyl dobrý nápad. Auto jelo svou vlastní cestou, a ačkoliv jsem měla tachometr prakticky na nule, málem jsem skončila v příkopu. Rozumně jsem proto auto odstavila a raději se vypravila na autobus. Ještě jeden jel, tedy měl jet. Nakonec opravdu přijel, ale se skoro hodinovým zpožděním. To už jsem byla opravdu řádně promrzlá. Usedla jsem k několika málo dalším statečným pasažérům a krokem jsme se rozjeli vstříc ledovému dobrodružství. Leč i zkušený řidič autobusu po asi kilometru jízdu naznal, že takto opravdu ne a že se prý nehodlá zabít. Nezbývalo než čekat na posypový vůz. Ten opravdu po další zhruba hodině a půl vyjel. A my se rozjeli z praktických důvodů přímo za ním. U lesa jsme ale museli opět zastavit, vlivem silné námrazy tam totiž popadaly stromy a silnice byla zcela neprůjezdná. Čekalo se tedy na hasiče. Ti se do lesa nemohli dostat, protože skončili v příkopu. Po další hodině dostal pan řidič z dispečinku pokyn, že se na to má vykašlat a má to otočit zpátky. Tentokrát jsem tedy do práce nedojela. Ale vzala jsem si z toho jedno poučení, pořídila jsem si totiž sněhové řetězy. Ty vozím pravidelně před chladnější část roku v kufru a jsem mnohem klidnější. Člověk totiž nikdy neví, co se zase může přihodit. Obzvláště v zimě.
Pro Dudlu napsala: Jitka Kučová